28. července 2021 Charita UB

Psychosociální pomoc v obcích zasažených tornádem

Od 12. 7. do 18. 7. 2021 také pracovníci Charity Uherský Brod pomáhali v obcích zasažených tornádem na jižní Moravě. V Mikulčicích, Lužicích, Hodoníně a Pánově poskytovali ve spolupráci s Diecézní charitou Brno a Českým červeným křížem psychosociální pomoc, případně krizovou intervenci zejména u lidí, kteří museli být přítomni při demolici jejich poničených obydlí.

Celých šest dnů se tímto nelehkým úkolem aktivně zabývaly Bohumila Jančová a Jana Boráková. V polovině působení se k nim připojily Olga Slabiňáková, Vladimíra Suchánková a Jitka Chvílová.

Bohumila a Jana pro nás popsaly, co jejich činnost obnášela.

Bohumila: „Při příjezdu jsme od týmů, které tam působily zhruba již od 9. 7., převzaly seznam osob, které je potřeba opětovně obejít, kontaktovat a zjistit, zda od návštěvy předchozích týmů nevznikla nějaká nová potřeba celou situaci probrat, podpůrným rozhovorem provést řešením události, zjistit, zda jsou zajištěny jejich základní potřeby a podobně, zda mají s kým situaci sdílet, zda nepotřebují zajistit odbornou pomoc nebo třeba stravu, dobrovolníky, či cokoli dalšího. Všem těmto lidem jsme také předávali důležité kontakty pro případ nově vzniklých psychicky náročných situací s ujištěním, že žádná prosba o pomoc není v této situaci nenormální. Také jsme každý den po příjezdu do obce kontaktovali velitele zásahu v konkrétní obci, abychom se na ten den časově sladili, a byly tak hasičům k dispozici u lidí, u kterých se měla ten den provádět demolice poškozených obydlí.“

Jak dlouho jste s těmito lidmi rozhovor vedly?

Jana: „Co se týče krizové intervence, tam je časová dotace na rozhovor v řádech hodin. My jsme se na místa dostaly až delší dobu po tom, co lidé zažili tu prvotní krizi. Takže krizových intervencí nebylo až tak moc a poskytovaly jsme je víceméně jen u demolic domů. Většina naší práce bylo poskytování podpůrných rozhovorů pro lidi, kteří byli nějak zasaženi touto událostí.“

Bohumila: „Zjistily jsme, že díky humoru jsme dokázaly podržet nejen sebe navzájem, ale mnohdy také i tamní zasažené obyvatele. Samozřejmě ne vždycky je humor namístě, ale jakmile se při rozhovoru s lidmi objevil v jejich slovech nějaký náznak humoru, věděly jsme s Janou, že je to jeden z možných směrů, kudy další rozhovory vést a sem tam vzájemné povídání okořenit. Musím také říct, že to zabíralo hlavně díky tomu, že ta akutní fáze a šok po mimořádné události už u těch lidí pominuly. O to to bylo lehčí.“

Jaký byl pro vás v těch místech nejemotivnější zážitek?

Jana: „Obdivuhodné nasazení dobrovolníků. Setkala jsem se s řemeslníky, kteří na místě pomáhali od prvopočátků bez nároků na výplatu. Byli to mladí kluci, kteří doma nechali rodinu a po turnusech pomáhali, s čím byla potřeba. A když se vraceli z pokrývání střechy, tak nám v obchodě koupili zmrzlinu, protože bylo vedro. Také mě mile překvapila lidskost složek IZS. Vidět hasiče, který si klekne a obejme seniorku, které bourají dům, bylo velice emotivní.“

Co říkáte na spolupráci se základními složkami IZS, Diecézní charitou Brno a na koordinaci psychosociální pomoci Českým červeným křížem?

Jana: „Můj obdiv mají všechny složky IZS, které v místě mimořádných událostí působily od začátku. Jejich práce je nesmírně náročná. Co se týče spolupráce s dalšími neziskovými organizacemi, tak ta byla nad očekávání dobrá. Osobně jsem ještě nespolupracovala s jinými neziskovkami mimo jinou Charitu a měla jsem z naší kooperace malinko obavy. Tyto obavy však byly zbytečné. Sešla se tam parta lidí, která byla naladěna na stejnou vlnu, a to pomoc lidem postiženým tornádem. Koordinace Českým červeným křížem byla ukázková a myslím si, že jsme se od nich měly co naučit. Děkuji za tuto zajímavou spolupráci. Také děkuji Diecézní charitě Brno, že si nás pro pomoc vybrala, jsem za tuto zkušenost vděčná. Velké díky patří také naší koordinátorce mimořádných událostí Jitce Chvílové, která je nám při každém výjezdu nablízku a plní naše přání, jak je to jen možné.“

Bohumila: „Díky sdíleným informacím a jejich aktualizaci několikrát během dne jsme mohly být v terénu a nemusely se zdržovat opakovaným docházením na místo krizového štábu. Občas jsme trochu bojovaly s googlovskými mapami, ale není čemu se divit, když některá místa vypadají jinak, než jak jsou v mapách k dispozici. Po některých domech zůstal jen kámen s vyznačeným bývalým číslem popisným, někde ani to ne.

Spolupráce se všemi v zasažených oblastech byla skvělá! Na mě také udělaly dojem dobrovolnice třeba z Jihlavy nebo Velkého Meziříčí na kulturním domě v Mikulčicích, které se staraly o to, aby pomáhající složky měly tu těžkou práci trochu zpříjemněnou. Každý den chystaly buchty, bábovky, svačinky, které jim další dobrovolníci přinesly, a v provizorním zázemí servírovaly přicházejícím vždycky s úsměvem a povzbuzením, někdy i písničkou.“

Být oporou při bourání obydlí musí být velmi psychicky náročné. Jak jste se s tímto popasovaly?

Jana: „Mimořádné události jsou vskutku mimořádné a člověk vlastně neví, na co se má připravit. Základ je pro mě být psychicky i zdravotně v pořádku, být si jistá, že mně svěřená sociální služba je beze zbytku zajištěná a funguje díky ostatním spolupracovníkům služby bez omezení funguje (pozn. Jana Boráková je vedoucí Terapeutické dílny sv. Justiny, Bohumila Jančová je vedoucí Nízkoprahového denního centra sv. Vincence) a pak je člověk schopen pomáhat i v těžkých situacích. Konktrétně při demolicích nebyl moc prostor sáhodlouze přemýšlet, soustředila jsem se na obyvatele toho konkrétního domu a snažila jsem se jim být podporou při této neskutečné situaci. Myšlenky pak přicházejí, až je člověk v klidu a má prostor na odpočinek. Jsem ráda za super parťačku, se kterou jsem měla možnost spolupracovat a se kterou jsme se vzájemně doplňovaly a podporovaly.“

Bohumila: „Vždycky šlo o to, co nejvíc se soustředit na ty lidi, na jejich povídání, projevy při rozhovoru. Vždycky jsme se s Janou doplňovaly, pokud bylo třeba, anebo si z různými členy rodin povídali nezávisle na sobě. Prostě tak jak to vyplynulo z rozhovoru a ze situace. Pořád jsme kontrolovaly také sebe, přísun tekutin, i svoje emoce, abychom se navzájem podržely a nezapomínaly se snažit být fyzicky i psychicky v pohodě. Fungovalo to! Také musím parťačku pochválit a mimo jiné i za to, že nás každý den přivezla bezpečně z domu do Mikulčic a večer pak zase v pořádku domů.“

Jakým způsobem jste svoje působení v místě po tornádu zakončily?

Jana: „Myslím si, že zakončení takto náročné práce je stejně důležité jako práce samotná. Opět děkuji Českému červenému kříži, který nám pro tuto příležitost zprostředkoval setkání s Vítězslavem Vurstem, který působí jako nemocniční kaplan a člen týmu pro paliativní péči ve Fakultní nemocnici Olomouc. S ním jsme měli možnost prodiskutovat naše původní očekávání, činnosti i zážitky z pomoci v oblastech zasažených tornádem.
Podstatné je pro mě také mít možnost jakési supervize mezi kolegy, kdy probíráme své zážitky a zkušenosti každý den.

Bohumila: „Také jsme na konci našeho působení v Mikulčicích dostali společně s dalšími lidmi z IZS lístky na koncert skupiny Kryštof ve Strážnici, jehož výtěžek šel také na podporu lidí zasažených tornádem, tak to pro nás také byla taková psychohygiena po jednom z posledních dnů v oblasti.
Pak jsme se ještě za necelý týden po práci sešly v rámci našeho týmu pro mimořádné události kvůli sdílení i s naší koordinátorkou a ostatními kolegyněmi, které do zasažených obcí začaly jezdit chvíli po nás, a znovu jsme trochu vzpomínaly na to, co jsme prožívaly, jak to na nás teď s odstupem působí, a to už pro nás bylo jako takové poslední „začištění“ s partou skvělých kolegyň u kávy a zákusku.“

Za nasazení a sdílení všem zúčastněným kolegyním,
a Janě a Bohumile i za poskytnutí rozhovoru moc děkuji

Jitka Chvílová,
koordinátor pro mimořádné události Charity Uherský Brod