4. dubna 2025
Charita UB
Dlouhých 40 let pomáhá nemocným. Z toho 3O let strávila pomocí klientům Charity. Nezdolná optimistka plná nekonečné energie – paní Martina Marečková, vrchní sestra a vedoucí Domácí hospicové péče. V těchto dnech si společně s kolegy z Charity Uherský Brod připomněla vzpomínané tři desetiletí její práce u této organizace….roky plné záslužné práce i nevšedních zážitků…
Paní Marečková, proč jste se rozhodla pracovat ve zdravotnictví?
Moje volba práce zdravotní sestry byla pravděpodobně dána už v dětství. Můj tatínek onemocněl vážnou nemocí. Poprvé jsem se setkala s nevyléčitelným onemocněním a s tehdejší realitou – pobyt v nemocnici, léčba, a pro děti do deseti let zákaz návštěv. Bylo jen na dobré vůli sestřiček, že mě na chvíli pustily na pokoj za tatínkem. Tehdy jsem viděla, co péče o nemocného obnáší. Zemřel, když mi bylo devět let, a tato zkušenost ve mně zanechala silný dojem. Na základní škole, kdy se rozhodovalo o budoucí profesi, jsem si vybrala zdravotní školu – obor dětská sestra.
Jaké byly Vaše profesní začátky?
Po absolvování zdravotnické školy, obor dětská sestra, jsem nastoupila do Fakultní nemocnice v Plzni na dětskou kliniku, na oddělení větších dětí. Toto oddělení bylo rozděleno na tři části – hematologii, kardiologii a endokrinologii. Byla jsem jediný nováček na tomto oddělení, ale měla jsem velké štěstí – dostala jsem se do skvělého týmu primářů, lékařů a sester. Díky jejich přístupu jsem se rychle zapracovala a získala cenné zkušenosti. Primárně jsem byla přidělena na hematologickou část, kde se léčily děti s leukemií a poruchami srážlivosti krve. V té době ještě nebylo povoleno, aby rodiče zůstávali s dětmi v nemocnici, a léčba leukémie byla velmi dlouhodobá. Děti často trávily měsíce v izolacích a návštěvy rodičů byly časově omezené kvůli vysokému riziku infekce. Pro malé pacienty jsme nebyly jen sestry – oslovovaly nás „teto“ a často jsme pro ně byly nejen zdravotníky, ale i jediným každodenním kontaktem, oporou a někdy i náhradní rodinou.
Tam jsem se také poprvé setkala s tím nejbolestnějším – se sdělováním nepříznivých zpráv rodičům našich malých pacientů a také s jejich úmrtím. Zažila jsem okamžiky, kdy primář hematologie musel oznámit rodině, že léčba není účinná a že se jejich společný čas s dítětem neúprosně krátí. Následovaly dlouhé rozhovory lékařů s rodiči, plné bezmoci, otázek a smutku. Jako dětská sestra, která se o dítě starala, jsem tyto chvíle prožívala s nimi – nejen jako profesionál, ale i jako člověk. Byly to okamžiky, na které se nedá zapomenout a které hluboce ovlivnily nejen můj profesní, ale i osobní pohled na život.
Moje další práce byla zcela odlišná od předchozí. Po přestěhování na Moravu za manželem, jsem nastoupila do Kojeneckého ústavu v Luhačovicích. Paní ředitelka a primářka Marie Damborská kladla velký důraz na rozvoj dětí ve všech směrech, a to už od nejútlejšího věku. V ústavu byly umístěny děti určené k adopci, děti soudně odebrané kvůli zanedbání péče i děti s různými formami postižení. Každý den byl jiný – někdy plný emocí. Často vás potěšila i maličkost, když jsem viděla postižené dítě udělat pokrok, měla jsem radost, že se naučilo něco nového. Byly to i chvíle štěstí, když se pro miminko našla vhodná rodina a učila jsem novou maminku, jak o něj pečovat. Nebo když se pro starší děti našli pěstouni, kteří si je vzali do své péče a dali jim domov. Z kojeneckého ústavu jsem odcházela na mateřskou dovolenou. Během tří let péče o syna se zařízení změnilo na domov pro seniory, kde už byl zajištěn potřebný personál, a já si musela hledat nové zaměstnání. Protože manžel pracoval v soukromé firmě a měl časově náročnou práci, bylo pro mě důležité najít zaměstnání s jednosměnným provozem, abych mohla skloubit práci s péčí o rodinu.
Při registraci na úřadu práce mi nabídli práci zdravotní sestry v Charitě Uherský Brod. Šla jsem se představit, přijali mě jako terénní zdravotní všeobecnou sestru a nakonec jsem v Charitě zůstala 30 let. Přechod z péče o děti k práci se seniory byl pro mě velkou změnou, ale brzy jsem zjistila, že i tato práce má hluboký smysl.
Co Vás na Vaší práci nejvíce baví a těší?
Na mé práci mě nejvíce baví to, že mohu pomáhat lidem a být jim oporou ve chvílích, kdy to nejvíce potřebují. Každý člověk, ať už dítě, dospělý nebo senior, si zaslouží důstojnou a laskavou péči. Práce zdravotní sestry není jen o podávání léků nebo provádění zdravotních úkonů – je to především o lidech, o naslouchání jejich příběhům, o pochopení jejich potřeb a o podpoře v náročných chvílích. Ve zdravotnictví se každý den setkáváte s emocemi – radostí, smutkem, nadějí, vděčností i obavami. Často vidím, jak hodně pro ně znamená obyčejný úsměv, vlídné slovo nebo to, že si někdo najde čas, aby je vyslechl. Pro mnohé z nich jsme totiž my, zdravotníci, jedinými lidmi, se kterými tráví svůj den. Baví mě také to, že se neustále učím něco nového. Zdravotnictví je obor, který se stále vyvíjí, a práce sestry vyžaduje stále vyšší odborné znalosti, odolnost, empatii a schopnost rychle reagovat na různé situace. Navíc mě nesmírně obohacují životní zkušenosti lidí, o které pečuji.
Měla jste někdy chuť své práce nechat?
Jako v každém náročném povolání i u mě byly chvíle, kdy jsem se ptala sama sebe, jestli tuto práci zvládnu dál. Práce zdravotní sestry je krásná, ale zároveň psychicky i fyzicky vyčerpávající. Jsou situace, které vás zasáhnou hluboko – momenty, kdy pacient odejde navzdory veškeré péči, kdy vidíte bolest a smutek blízkých, nebo když se snažíte udělat maximum, ale cítíte, že to nestačí, že se blíží závěr jejich života. Nejtěžší chvíle přicházely, když jsem viděla bezmoc u léčby malých dětí v nemocnici. Byly okamžiky, kdy emociální zátěž byla obrovská, jsou chvíle, které Vás zlomí, ale zároveň jsou tu lidé – kolegové, kteří vás podrží a pomůžou vám najít sílu pokračovat. Týmová podpora je v takových chvílích k nezaplacení.
Ale i přes tyto těžké okamžiky jsem nikdy opravdu vážně neuvažovala o tom, že bych svou práci opustila. Vždy se našel nějaký moment, kdy jsem si uvědomila, proč jsem si tuto cestu vybrala. Když jsem viděla dětský úsměv, když se podařilo najít rodinu pro opuštěné dítě v kojeneckém ústavu, když mě pacient chytil za ruku a poděkoval mi, když jsem věděla, že jsem někomu pomohla cítit se lépe – to byly chvíle, které mi dodávaly sílu jít dál.
Máte nějaký unikátní zážitek s pacientem z praxe?
Během let práce se seniory jsem zažila mnoho úsměvných zážitků. Jeden z nich byla nečekaná nabídka k sňatku od pacienta, ke kterému jsem dlouhodobě chodila ošetřovat defekty na nohou. Byl to starý, elegantní muž, velmi sečtělý a galantní. Při jedné z návštěv se na mě podíval a s vážným výrazem se zeptal: „Nevezmete si mě? S vámi je mi vždycky dobře!“ Odpověděla jsem mu, že to bohužel není možné, protože už jsem vdaná. On však pohotově reagoval: „To nevadí, všechno zařídím, rozvod bude hned!“ S úsměvem jsem mu vysvětlila, že to opravdu nejde – nejen kvůli mému manželovi, ale i proto, že by se mnou moje děti už nemluvily. Vzal to s humorem, ale trval na tom, že ho musím i nadále navštěvovat a ošetřovat jeho bolavé a „neposlušné“ nohy.
V naší práci jsou i dramatické okamžiky.. Starší muž s počínající demencí, velmi vzdělaný, ale svérázný. Při denních návštěvách kvůli pravidelné aplikaci inzulinu se většinou choval klidně a vyrovnaně. Jakmile však přišla řeč na vhodné stravování při diabetu, jeho reakce byly často nepředvídatelné. Jednou jsem si během aplikace inzulinu všimla, že má na stole připravené Banánky v čokoládě. Snažila jsem se zachovat klidný tón a nenuceně se zeptala, zda je plánuje sníst. Jeho reakce byla okamžitá a velmi prudká „Nemáte se co starat o moje jídlo! Budu jíst, co chci!“ vykřikl rozčileně. Nečekala jsem tak prudkou reakci, ale věděla jsem, že musím zůstat v klidu. Pokusila jsem se změnit téma hovoru, ale jeho agresivita se stupňovala. Začal mi vyhrožovat fyzickým útokem a oháněl se rukama. Naštěstí se mi podařilo uhnout a vyhnout se jakémukoliv přímému kontaktu. Okamžitě jsem se snažila odstranit z jeho dosahu veškeré ostré předměty, abych předešla případnému nebezpečí. Po aplikaci inzulinu jsem vyhodnotila situaci jako nevhodnou k další komunikaci, návštěvu jsem ukončila a odešla z bytu. Následující den byl muž opět klidný a na náš předchozí konflikt si vůbec nepamatoval. Tato zkušenost mi jen potvrdila, jak náročná a nepředvídatelná může být práce se seniory s demencí a jak důležité je zůstat trpělivý a obezřetný v každé situaci.
Jedním z nejsilnějších a nejbolestnějších okamžiků mé práce je vždy odchod některého z našich dlouhodobých pacientů. Dlouho jsem docházela ošetřovat dekubity k jedné pacientce, která byla odkázána na invalidní vozík. Byla to velmi laskavá žena, kterou však život těžce zkoušel. Když byla mladá a s manželem opravovali dům, spadla na ni špatně podepřená část zdi. Následkem úrazu ochrnula a celý zbytek života strávila na vozíku. S přibývajícím věkem se u ní objevily další zdravotní komplikace, které ji postupně oslabovaly. Přesto měla při každé mé návštěvě úsměv na tváři. „A i když to dnes nestojí za nic, jsem ráda, že tu jsem. Zítra bude lépe,“ říkávala mi často. Její zdravotní stav se však postupně zhoršoval. Bylo jasné, že se blíží konec. Věděla to i ona sama. Při mé poslední návštěvě mě chytla za ruku, podívala se na mě klidným pohledem a řekla: „Moc vám za všechno děkuji. Zítra už tu nebudu. Nebojte se o mě, já se smrti nebojím.“ Byla jsem zaskočena a nevěděla, co říct. Jen jsem si vedle ní na chvíli sedla a držela ji za ruku. Druhý den nad ránem ve spánku opravdu zemřela. Možná to nejcennější, co jsem pro ni při poslední návštěvě udělala, bylo to, že jsem se na chvíli zastavila a jen ji držela za její ruku.
Za rozhovor poděkoval Oleg Kapinus
