Provázení posledními týdny a dny života

1. ZAMYŠLENÍ NAD POSLEDNÍM OBDOBÍM ŽIVOTA

Odpoutávání

V tomto období má umírající člověk stále méně tělesné energie. Stahuje se z vnějšího světa, více spí nebo hodně odpočívá. Nemá už zájem o knihy, noviny ani o televizi. Dokonce nestojí už ani o lidi, které dříve vyhledával a s nimiž mu bylo dobře. Už si nepřeje, aby přicházeli sousedé nebo známí. Chtěl by mít okolo sebe už jen několik důvěrných přátel. A někdy chce zůstat úplně sám.

Obrácení dovnitř

Je to doba, ve které se člověk odpoutává ode všeho, co se děje venku, a obrací se dovnitř.
Ve snech, v polospánku i v bdění se ohlíží za svým životem a bilancuje. Někdo koná tato ohlédnutí v tichosti, zcela sám pro sebe, někomu zase pomáhá tichá spoluúčast jiné osoby. V takovém případě u nás hledá prostor, ve kterém by se mohl on sám setkat se svým životem, se svými vzpomínkami. Nabídněme tedy tichou účast, která mu umožní nechat vzpomínky volně vstupovat a vystupovat. Může se také stát, že umírající právě v tuto dobu objevuje ve svém životě nové souvislosti, řád a smysl. Minulé události proplouvající v mysli jedna na druhou a staré radosti i staré viny mohou být pochopeny v nových pohledech a v novém významu.

Spánek a bdění

Umírající obvykle víc spí, než je vzhůru. Někdy to navenek vypadá, jako by stále jen spal, ale často v tomto čase vnitřně zpracovává mnoho důležitých věcí. To je třeba si stále znovu uvědomovat, respektovat, nesnažit se ho „budit“, ale být mu tichou oporou.

Ticho

Člověk se obrací do nitra a má tudíž menší potřebu mluvit. Slova ztrácejí svou důležitost. Být potichu je smysluplnější. Když jako doprovázející přistoupíme na tichou spoluúčast, můžeme poznat něco z léčivé síly ticha. Jsme jakoby vytrženi z našeho všedního života a můžeme i my zakusit dotek věčnosti.

Čas

Zaniká pojem času, jak jej známe z dob, kdy jsou naše dny naplněny aktivitou. Někdy ale bývá pocit nejistoty spojený se změněným pojetím času naopak zatěžující. Umírajícímu vyvstávají otázky jako: Kolik času mi ještě zůstává? Půjde to takhle ještě dlouho? Musím ještě dlouho trpět? Jak dlouho budu ještě svým milým na obtíž?

2.  JAK BÝT NABLÍZKU

Nejistota

My, kteří jsme nablízku, příbuzní a přátelé, si také klademe otázky: Jak dlouho mám tu tíhu ještě nést? Jak dlouho to ještě vydržím? Nebo také: Kdy bude konečně milovaný člověk zbaven svého utrpení? Nejsem bezcitný, když už mu přeji smrt?
Myšlenky, které nás možná děsí, jsou ale zcela pochopitelné a normální. Důležité je, abychom také my doprovázející pečovali o sebe, abychom si našli čas pro přátele, abychom načerpali nové síly k další péči a doprovázení.

Starosti

Když směřujeme svými myšlenkami příliš daleko do budoucnosti a děláme si starosti, jak dlouho to ještě můžeme unést, zatěžuje nás to víc, než když žijeme přítomností. Pro přítomný okamžik dostáváme sílu a snášíme jej lehčeji, než když přemýšlíme nad nejistou budoucností. Takové úvahy nám sílu spíše berou.
Když někoho doprovázíme v době umírání, dostáváme se sami často na hranice vlastních sil. I když většinou zjišťujeme, že máme více sil, než jsme si představovali, je to pro nás těžké. Doléhá na nás mnoho rozličných nejistot: praktické otázky kolem vlastní ošetřovatelské péče, organizování a zařizování, pak nejistota, jak a jestli to půjde dál,  obava, zda vystačíme se silami, a konečně strach před okamžikem smrti.
Kromě toho v nás vyvolává umírání také četné pocity smutku, strachu, pochybností, zlosti a bezmocnosti. Často ztrácíme půdu pod nohama. Žijeme ve zcela jiném světě.

Podpora

Právě kvůli tomu všemu potřebujeme my, doprovázející příbuzní, účinnou pomoc a podporu. Cítíme, že musíme vydržet, vždyť  jsme pro umírajícího nesmírně důležití a nepostradatelní.
Pomoc může být různá: jednou zcela praktická pomoc při nakupování nebo vaření, jindy uvítáme, když někdo další zůstane po nějaký čas u umírajícího, abychom se sami mohli zase postavit na nohy. Někdy naléhavě potřebujeme rozhovor s dalším člověkem, s nímž můžeme mluvit o svých starostech a obavách. Často pomůže rozmluva s někým, kdo je v podobné situaci, nebo s někým, kdo v takové situaci byl a zvládl ji.
Nemysleme si, že musíme na všechno stačit sami. Často můžeme být umírajícímu užitečnějšími pomocníky až poté, co jsme se věnovali sami sobě, obnovili a načerpali síly. Nebojme se tedy požádat druhé lidi o pomoc. Zeptejme se přátel nebo sousedů tak, aby mohli svobodně a s čistým svědomím odpovědět ano nebo ne. Když dáme druhým najevo, že je potřebujeme, pomohou obvykle rádi.

3.  CO POTŘEBUJEME VĚDĚT

Doteky

Někdy by chtěl umírající člověk cítit lehký dotek naší ruky, chtěl by pociťovat tělesnou blízkost jiného člověka. Jindy mohou doteky působit rušivě. Pokusme se vycítit, co je mu příjemné, můžeme se i zeptat. Nechápejme odmítání nebo odstup jako znamení nedostatečné lásky. Umírající člověk je zaměstnán obvykle sám sebou a svým životem a my  jej jen něžně, někdy zblízka a někdy více zpovzdálí, provázíme. Přemýšlejme i o tom, jak on ve svém životě blízkost ostatních vnímal, jak své city vyjadřoval, jak stonal i jak překonával bolesti a nesnáze. Možná nám to pomůže k tomu, abychom mu lépe porozuměli a uměli být blízko tak, jak on si přeje.

Jídlo a pití

Jídlem dodáváme svému tělu energii. Jíme, abychom žili. Když tělo začíná umírat, pak je zcela přirozené, že už nechce přijímat potravu. Pomalu se mění stravovací návyky. Už nic nechutná, chuť přechází. Tekuté stravě je dávána přednost před pevnou. Nejprve se vynechává maso, potom také zelenina a jiné těžko stravitelné pokrmy, nakonec i měkčí potraviny. Umírající prostě nechce už nic jíst. Pro nás příbuzné je těžké respektovat toto přání. Mnohé tíží myšlenka: Nenechám přece tatínka umřít hlady! Vždycky tak rád jedl, co jsem uvařila, a teď jej nepotěší ani jeho nejoblíbenější jídlo!
Konfrontuje nás to těžce s vlastní bezmocností a s přicházející smrtí: Vždyť zemře, když nebude nic jíst! nebo: Takhle bez jídla to půjde ještě rychleji, musí přece bojovat! Je tak unavený určitě proto, že nejí! Už jej nedokážu přesvědčit, je to má vina, že je tak slabý!
Postavme se těmto pochybnostem a dotírajícím otázkám. Uvědomme si, že v tomto období života je zcela přirozené nejíst už nic. Tělesná energie, kterou dostáváme prostřednictvím jídla, už není potřebná. Umírající teď potřebuje jiný druh energie. My příbuzní se musíme pokusit jej neobtěžovat a řídit se podle jeho přání. Vězme, že jinak mu svými necitlivými, byť dobře míněnými snahami působíme utrpení.
V tomto posledním období ale  může mít umírající velkou potřebu pít. Když už nemůže pít pomocí šálku s hubičkou, zkusíme mu podat do úst malé množství vlažné tekutiny čajovou lžičkou. Můžeme zkusit brčko, kojeneckou lahvičku či láhev od minerálky s vysouvacím uzávěrem.
Pokud už nemůže umírající tekutinu polykat, je mu příjemné, když mu opakovaně zvlhčujeme ústa, např. ledovými kostičkami z čaje nebo ananasové šťávy. Někdy lze otírat rty navlhčeným čistým kapesníkem, ze kterého může případně sát.
Často příbuzní žádají v tomto posledním období lékaře, aby umírajícímu dal infuze, aby neměl žízeň. Je třeba vědět, že v bezprostřední blízkosti smrti je takový postup nežádoucí, necitlivě zasahuje do přirozeného „odcházení“ těla a může nemocnému přitížit, způsobit otoky, ztížit dýchání a přivodit zmatenost. Infuze nesníží pocit žízně, ale péče o dutinu ústní a její zvlhčování pocit žízně snížit dokáže. Někdy samotný pocit chladu v ústech dokáže snížit pocit žízně: osvědčuje se cucání malé kostičky nebo kuličky ledu vyrobené z čaje nebo šťávy.

Komunikace

Umírající člověk spí stále více. Někdy jej lze jen obtížně vzbudit ze spánku. Má už, obrazně řečeno, jen krok do druhého světa, na druhý břeh života.
Ztrácí pojem o čase, už ani nerozeznává přítomné osoby, což pro ně může být velmi bolestné. Je důležité, abychom si uvědomovali, že se nejedná o známku odmítnutí, nýbrž o to, že umírající ztrácí spojení s naší realitou. Také se stává,  že mluví k Bohu nebo o událostech a o lidech, které neznáme. Někdy vidí také osoby, které už zemřely, a mluví k nim, cítí se jimi odváděn. Je důležité nesnažit se vymlouvat mu jeho realitu nebo odhánět mu ji jako halucinace, ale zapojit se do jeho světa, ve kterém mu nasloucháme, a tak z něho něco poznáváme. Může to rozšířit i náš pohled na náš život a ukázat nám doposud nepoznané způsoby komunikace. Nezřídka nás umírající dokáže obohatit – učí nás jemné citlivosti, když se snažíme porozumět způsobu, jakým nám sděluje svá přání.
Je také velmi důležité, abychom pozorně naslouchali sami sobě, svému vnitřnímu hlasu. I nevyslovená výčitka jako: Obětuji se pro tebe, Dělám to všechno pro tvé dobro, Ty bys to pro mne v životě neudělal … dokáže ochromit tichou a obohacující účast při umírání blízkého člověka.
Velikým a často velmi těžkým úkolem doprovázejícího je nepodlehnout pokušení rozhodovat za nemocného. Chceme jej ochránit například před pravdivou informací o jeho nemoci a o tom, že se blíží smrti. Nemylme se: ať se ptá jakkoli oklikou, chce pravdu znát a nechce být okolím klamán. Naslouchejme jeho tichým, nesmělým a někdy velmi nepřímým otázkám a nic neskrývejme. Na otázky odpovídejme pravdivě a bez vyhýbavých odpovědí. Člověk, který je na konci života, tuto skutečnost většinou velmi dobře tuší a pokud se tváříme, že to není pravda a on bude přece „ještě dvacet let tady“, tak jej jenom vrháme do osamělosti, z další komunikace se stáhne a na vyrovnávání se s blížící smrtí bude úplně sám. Naším úkolem je jít s ním poslední část cesty, podpírat jej, podat vodu. Nestavme mu do cesty falešné kulisy, byť by byly vesele malované, jen se jich poleká a nakonec o ně stejně klopýtne. Teď již není čas si vzájemně cokoliv nalhávat, ale pravdivě spolu projít  a prožít chvíle, které nám zbývají.

Neklid

Umírající člověk je v některých chvílích či dnech neklidný. Stává se, že sebou na lůžku hází, dělá bezcílné pohyby rukama nebo nohama, snaží se odejít nebo bez viditelného důvodu škube prsty. To jsou také znamení, že ztrácí spojení s tímto pozemským světem. Když sedíme klidně na jeho posteli a dáváme mu tím najevo, že není sám, může se uklidnit. Nesmíme si ale vyčítat, když to nepomáhá. Neklid lze léčit i pomocí léků, jen je třeba nezapomínat na snahu o porozumění umírajícímu, který se chystá k velkému odchodu svým jedinečným způsobem. Nezasahujme zbytečně, příliš jej nerušme, méně může být více.
Jeden nebo více dní před smrtí vzniká někdy v umírajícím člověkuposlední vzepětí všech sil. Přestože skoro stále spal a nekomunikoval, je náhle zcela bdělý, při jasném vědomí, zapojuje se do života, přeje si určitá jídla nebo se snaží ještě jednou se posadit nebo postavit. Využijme tento čas ke splnění jeho přání, nebojme se porušit dietu, povídejme si s ním a rozlučme se. Je dost možné, že právě tyto chvíle nám pak později v dalším životě budou světlem, které nám pomůže zaplašit tmu osamění a zoufalství.

Rozloučení

Blízkost smrti se hlásí různě. Někdy nám umírající vypráví, že se mu zdálo, že už zemřel. Někdy se nás naléhavě ptá, zda je živý, nebo už mrtvý. To všechno je normální. Jedním z poměrně častých projevů je tzv. „balení kufrů“. Je naplněno někdy až úporně prosazovanou touhou odjet, konkrétní potřebou sbalit se na cestu, ukončit rozdělané věci. Pomozme v takových chvílích skutečně věci uzavřít, vztahy završit, rozloučit se. Někdy umírající potřebuje, abychom jej opravdu propustili, dovolili mu odejít. Řekněme mu, že jej máme rádi, poprosme o odpuštění, odpusťme. Ale nebojme se říci i to, že jej nedržíme, že může jít. Je to někdy velmi bolestné, ale on často čeká na naše ujištění, že to bez něj zvládneme. Rozloučení může přinést pokoj jak jemu, tak nám. Umírající se často upokojí a pak odchází snáze, a tak i do naší duše může lépe vstoupit mír.

4.  TĚLESNÉ ZMĚNY

Bolest

Dnes je možné zajistit skoro pro všechny lidi v poslední fázi života prostředky zmírňující bolest. Léčba bolesti opiáty umožňuje většinou osvobození od bolesti při zachovaném vědomí. Je třeba překonat strach z morfia a dalších opiátů, který je široce rozšířen. Moderní léčba bolesti tyto léky používá s jasným cílem: zachovat co nejvyšší kvalitu života umírajícího až do konce. Lékaři vzdělaní v paliativní péči s těmito léky dokáží zacházet velmi citlivě, vyvažují jejich účinek proti bolesti s nežádoucími účinky (dočasná spavost, zácpa apod.), a pokud bolest odezní, mohou bez obtíží tyto léky zase vysadit. Uvědomme si, že umírajícímu zbývá krátký čas a zaslouží si jej žít bez bolesti, která by jej vyčerpávala.

Péče o pokožku

Jak z lékařského hlediska, tak také ke spokojenosti nemocného je důležité, aby byla maximální pozornost věnovaná pokožce umírajícího, aby bylo zajištěno vhodné polohování.  Je dobré střídat polohu na boku a zádech, vždy ale jen tak často, jak je nemocnému příjemné. Pokud se sám neudrží, je možné jej  šetrně vypodložit, aby setrval v požadované poloze na boku. Dbejme na to, aby riziková místa, ohrožená vznikem proleženin, byla chráněna před tlakem vypodložením měkkými polštáři nebo molitanovými podložkami. Všechno dělejme po dohodě s nemocným, aby se mu leželo dobře a časté polohování jej nevyčerpávalo a nepůsobilo mu bolest.
Pokožku nemocného musíme udržovat čistou a suchou, hlavně v místech, která jsou pocením a nebo jinými sekrety ohrožena. Je to například oblast genitálií, místa pod prsy a jiné kožní záhyby. Pokožka pravidelně ošetřovaná a chráněná vhodným krémem je odolnější proti vzniku proleženin, otlaků a opruzenin.

Teplota

Mění se tělesná teplota: ruce a nohy mohou být studenější kvůli zhoršenému prokrvení. Můžeme zkusit udržet tělesnou teplotu použitím ponožek nebo ohřívacích lahví.  Pokud umírající má naopak vyšší teplotu, potom jsou příjemné slabé přikrývky nebo jen prostěradlo či samotný povlak. Někdy může udělat dobře studený obklad na čelo nebo do třísel. Horečka v tomto stádiu bývá známkou selhání termoregulačního centra, ne zápalu plic či nějaké jiné infekce.

Dech

Často se mění dech: může být rychlejší, velmi povrchní (až 40 dechů za minutu) nebo mnohem pomalejší, s dlouhými přestávkami mezi nádechy, kdy se stále znovu zdá, že je to nádech poslední. Někdy umírající hlasitě vzdychne při výdechu. Dech také může být zcela nepravidelný. V hrdle může vzniknout chrčení nebo „kloktání“ v důsledku vyměšování hlenů, které už nemocný nemůže vykašlat. Pro nás to může být velmi nepříjemný zvuk, protože máme pocit, že se umírající každou chvíli udusí. Je však důležité vědět, že nám je to daleko nepříjemnější než jemu. Jeho to většinou neobtěžuje, můžeme se o tom přesvědčit z jeho jemných náznaků. Pokud jej něco trápí, třeba bolest, poznáme to podle mimiky či drobných gest. Změny dechu přicházejí a odcházejí. Člověk může poměrně dlouho dýchat tak, jako by každý dech byl poslední.
Obvykle může být pro umírajícího ulehčením, když mu zvýšíme polohu hlavy nebo horní části těla či jej otočíme na bok. Hlava by neměla být v záklonu. Pomůže také, když zajistíme dobré větrání místnosti a vlhčíme vzduch.
Pro nás jako pro doprovázející může být bolestné a znepokojivé, když nasloucháme nepravidelnému dýchání. Důležité je, abychom sami zhluboka a pravidelně dýchali a občas opustili místnost, abychom nabrali sil. Snad nám může v této souvislosti pomoci srovnání s porodními bolestmi a zvláštním způsobem dýchání, které používají  ženy při porodu, aby si ulevily. Jsou to bolesti vedoucí k novému zrození.

5.  POSLEDNÍ CHVÍLE

Kóma

Někteří lidé upadají v posledních dnech do kómatu. Z mnohých výpovědí lidí, kteří byli klinicky mrtvi a zase se vrátili k životu, víme, že člověk, i když není z našeho pohledu při vědomí, všechno slyší. Sluch je poslední smysl, který mizí. Mluvme proto v přítomnosti umírajícího tak, jak bychom u něho nebo s ním mluvili, kdyby byl při vědomí. I když je zdánlivě v hlubokém bezvědomí, slyší nejspíše všechno, co říkáme. Jestli mu chceme ještě něco důležitého sdělit, udělejme to. V žádném případě není nikdy pozdě vyslovit „odpusť mi“ nebo „miluji tě“ nebo cokoliv, co jsme mu vždycky chtěli říct. Není na místě se ptát, vyčítat či prosit, aby neumíral.
Tak může vzniknout hluboké spojení. Důležité je, abychom sami byli vnitřně zcela klidní a nechtěli druhému měnit podmínky, jak si my představujeme, že by pro něho byly dobré. Až do konce jej doprovázíme tiše a pozorně, někdy právě jen prostým společným dýcháním.

Příznaky blížící se smrti, které mohou, ale nemusejí nastat:

  • Oči jsou otevřené nebo polootevřené, ale ve skutečnosti se nedívají. Jako by se dívaly do dálky, upřeně do jednoho místa
  • Chladnoucí ruce a nohy nebo naopak horečka.
  • Ústa jsou otevřená.
  • Spodní strana těla, nohy, kolena a ruce se tmavěji zbarvují.
  • Puls slábne.
  • Mění se frekvence a hloubka dechu.
  • Zornice reagují stále méně na působení světla.
  • Umírající se stává nezúčastněným a nereaguje už na své okolí.

Smrt přichází, když ustávají údery srdce a dýchání. To, co někdy považujeme za poslední výdech, může být ještě dokončeno jedním nebo dvěma výdechy až vzdechy v delším intervalu.
Ať už člověk své umírání přijímal nebo nepřijímal, často přichází před smrtí okamžik, ve kterém nachází pokoj. U někoho je tato tichá spokojenost znatelná už dlouho předtím, jindy nastupuje tato změna teprve v posledních okamžicích. Je to změna, kterou si neumíme vysvětlit, jen ji tušíme z obličeje zemřelého. Proměna, která zúčastněné pozvedne nad všechny prožité strachy a pochybnosti.  Vždyť umírající právě prošel různými boji, opuštění těla bylo nevyslovitelně těžké, a nyní leží se spokojeným výrazem ve tváři. Někdy se rozlévá tento vyrovnaný výraz po tváři až při příchodu smrti a je patrný teprve dodatečně, z klidného výrazu, ba někdy i úsměvu zemřelého.

Někteří příbuzní mají pocit viny, jestliže nebyli v okamžiku smrti u umírajícího, protože třeba telefonovali, připravovali něco k jídlu nebo museli odcestovat. Mají potom pocit: Teď jsem druhého nechal napospas, právě v nejdůležitější chvíli jsem ho nechal samotného. Proč jsem jen tady nezůstal? Proč jsem to nepředvídal? Zkušenost ukazuje, že umírající často odchází, když je sám. Snad je tak pro něj lehčí odloučit se od světa a od milovaných osob. A navíc znovu je třeba si připomenout: Okamžik smrti, to je okamžik jeho přechodu. Někdy je nám dáno být při tom a díky tomu vytušit něco z „druhého břehu“, někdy ale se musíme smířit s rolí průvodce, na kterého jeho vlastní loučení se světem teprve čeká.

6.  BEZPROSTŘEDNĚ PO SMRTI

Chvíle ticha

Nebuďme hned aktivní. Nechme na sebe působit ticho a výjimečnost takové situace. Někteří by se třeba rádi modlili, např. Otčenáš nebo nějaký žalm z Písma, např. žalm 23 nebo některá místa z Janova evangelia. Modleme se ze srdce. Děkujme Bohu za setkání s tímto člověkem a za to, že milovaný člověk je nyní volný, zbavený svého utrpení. Odpouštějme nebo prosme za odpuštění. Nechme své pocity přicházet a projevit.
Ponechme si čas. Pokud nejsme zvyklí se modlit, můžeme čas věnovat tomu, co pokládáme za případné. Můžeme rozsvítit svíčky, otevřít okno, pustit tichou hudbu, číst z knihy potichu nebo i nahlas, uvařit s přítomnými čaj a posedět, vzpomínat a děkovat.

Poslední úkony

Pokud jsme sami, může se stát, že nám je nepříjemné osamocení s mrtvým tělem. Nestyďme se někomu zavolat a požádat jej o pomoc – některému z přátel nebo někomu, kdo už se setkal s umíráním a se smrtí. Neváhejme ani tehdy, je-li to uprostřed noci, jistě se setkáme s pochopením. Někdy může být dobré si takovou pomoc domluvit předem.
Vyrozumějme potom lékaře, aby vystavil list o prohlídce mrtvého. Pokud je to v noci, můžeme klidně počkat do dalšího dne, nejsou žádné lhůty, které by nás zavazovaly a nutily k jakémukoli spěchu. Bývá nejlepší zavolat pak přímo praktickému lékaři zemřelého, který přijde konstatovat smrt. Teprve poté zavoláme pohřební službu.

Úprava těla

Někteří lidé mají strach hýbat mrtvým tělem. Není třeba se ničeho bát, zemřelému již neublížíme. V první hodině, před vznikem ztuhlosti, je lehčí mrtvé tělo srovnat. Zacházejme s ním s pozorností a s úctou. Přitom lze doporučit:

  • Po smrti položme zemřelého na záda do vodorovné polohy, bez polštáře nebo jen s malým polštářkem pod hlavou.
  • Zavřeme opatrně oční víčka, eventuálně položme navlhčený tampónek na asi 1 hodinu na oční víčka.
  • Pokud jsou ústa nepřirozeně vpadlá, nasaďme opatrně zase zubní protézy do úst. Zdá-li se nám to příliš násilné nebo nepříjemné, nemusíme to dělat.
  • Aby ústa zůstala zavřená, můžeme srolovat malý ručník a položit jej pod bradu, někdy jde bradu podvázat obvazem nebo šátkem.

Pokud si to přejeme, můžeme tělo milovaného člověka umýt, a tak se s ním naposledy rozloučit. Buďme si vědomi toho, že konáme spíše obřad než důkladnou hygienu, a konejme tuto očistu klidně a jemně. Někdy dochází ještě k mimovolnému vyprázdnění, a proto je vhodné po umytí dát čistou plenu, která zůstává pod oblečením.
Není nezbytné zvlášť oblékat zemřelého k pohřbu, ale můžeme to učinit, přejeme-li si to. Zvolme takový oděv, který zemřelý rád nosil a který mu padne, nebo takový, jaký by on sám rád měl na sobě. Pokud nemocný během nemoci hodně zhubl a všechno oblečení je mu veliké, nebojme se ho založit pomocí pár stehů nebo jenom zavíracím špendlíkem.

Rozloučení

Upravme pokoj, odstraňme léky a ošetřovatelské pomůcky.
Zapalme svíčky. Můžeme na mrtvé tělo položit čerstvé květiny. Jejich rozvité i uvadlé květy  jsou symbolem pomíjivosti viditelných projevů života.
Dopřejme si čas k rozloučení. Posaďme se vedle lůžka a pokusme se vnitřně se uklidnit. Když pozorujeme obličej zemřelého, můžeme sledovat, jak mizí všechno napětí a vyzařuje pokoj. Jestli chceme, mluvme se zemřelým, doprovoďme jej svými myšlenkami na jeho pro nás neviditelné cestě. Nechme vynořit vzpomínky na společná setkání. Bděme u opuštěného těla.
Zemřelého můžeme klidně ponechat 24 hodin v bytě, abychom měli čas se rozloučit, nebo aby se mohli rozloučit i přátelé. Pro přátele, kteří bydlí daleko a nemohou přijet rozloučit se osobně, je mnohem hůře pochopitelné, že milovaný člověk zemřel. Zdá se to neskutečné. V takovém případě pomáhá, jestliže zemřelého vyfotografujeme. Přinese to uklidnění a ujištění, že opravdu zemřel.
Vyrozumějme pohřební službu. Můžeme si ji vybrat a zavolat sami, lze to učinit i nějaký čas před smrtí. Je dobré se seznámit s nabídkou a kvalitou služeb. Pokud zemřel náš blízký v nemocnici a odvezla jej pohřební služba jiná, než kterou si přejeme, máme právo si pohřeb objednat tam, kde chceme. Volba závisí pouze na nás.

Období smutku

Když pomine zařizování kolem pohřbu, nastane období velké samoty, opuštěnosti, únavy a truchlení. V tomto období je dobré vyhledat pomoc lidí, kteří takovou zkušeností prošli, nebát se zeptat odborníků, najít vhodnou literaturu. Někde také existují svépomocné skupiny pozůstalých, kde člověk může reflektovat své truchlení snáz než se svým nejbližším okolím, které nechce svou bolestí zatěžovat.
V tomto období života více než kdy jindy platí, že čas dostáváme jako dar. Nelekejme se, že běží příliš rychle či se vleče nesnesitelně pomalu. Jděme tímto časem tak, jak sami potřebujeme. Za malé světlé chvíle buďme vděčni, budou nám posilou v těch dlouhých a smutných.

(Text je převzat z materiálů vydaných občanským sdružením Cesta domů, Jak být na blízku.)