Vzpomínka na paní Zdenku Šulekovou

V těchto dnech odešla na věčnost vzácná žena, paní Zdenka Šuleková. Mé vzpomínky na ni jsou a zůstanou velmi živé.
Byla nejenom mou „druhou“ sestřenicí, naše babičky byly sestry, ale i mou důvěrnicí, člověkem, kterému jsem se plně mohl svěřovat se svými radostmi a žaly.

Dlouhé roky, při navracení se od návštěvy své postižené neteře, jsem se u Zdeny každou středu v nevelkém jejím domku v dopoledních hodinách stavoval. Vzpomínám si, zazvonil jsem a kratší dobu přede dveřmi vyčkával. Otevřely se a Zdena v nich tradičně zahlaholila. „Ahoj Járo, pojď dál, už tě čekám!“
V kuchyňce s červeně laděným nábytkem jsem se usadil na svém tradičním pohovkovém místě, ona pak obdobně učinila v pojízdném křesílku naproti. Záhy se mezi nám rozproudil dialog, kterého charakteristickým rysem bylo trpělivé naslouchání tomu druhému.
Zdena soustředěně vnímala mé vyprávění o půvabech naší krajiny a o Uherském Brodu, ale řešili jsme i spoustu dalších záležitostí, více či méně běžných.
Ona sama mě pak zasvěcovala do běhu událostí v její rodině, poutavě hovořila o svých synech a dceři Marjence, s láskou vzpomínala i na své rodiče a manžela Vladimíra.
V našich rozpravách se však dostalo i na chod našich domácností a nejrozmanitější události svět provázející.
Po mém odchodu se v odpoledních hodinách věnovala svým vnoučatům, vedla je nejenom po stránce vzdělávací, ale i ke kázni a odpovědnosti.

Zdena řadu let pracovně působila na Charitě, na kterou vzpomínala s povděkem. I po odchodu do důchodu se věnovala, pokud ji jenom síly stačily, přednáškové činnosti na farním úřadě a Domovince. Vzpomínám si, jak jsme kdysi jeli zájezdovým autobusem Charity na Hostýn. Seděla na předním sedadle a jejím přičiněním dokázala během jízdy rozezpívat náboženskými písněmi celé osazenstvo autokaru.

Soukromě, i když nepříliš často, neboť byla pohybově handicapovaná, jsme autem vyjížděli do okolní přírody. K rozhledně nad Lhotkou, k pašovickému rybníku, ale i k orchidejím nad Horním Němčím, kde jsme se ve sluncem zalitém kraji kochali jeho krásou.

Zdena byla za všech okolností vždy jasné a přemýšlivé mysli, obdivuhodné byly její, sečtělostí dané, universální znalosti.

Životní prioritou však jí vždy byla její neotřesitelná víra. S její pomocí dokázala objektivně nahlížet na náboženský život ve městě, v naší zemi, ale i v celém světě.

Byla i příkladnou hospodyní. V její domácnosti byl vždy ukázkový pořádek s citlivě vytvářenou výzdobou. To vše stíhala, i když velkou část života ji provázely převeliké problémy s pohybovým ústrojím, které dokázala překonávat s neuvěřitelnou vůlí a sebezapřením.

Nevzpomínám si, že by si na své bolesti okázale stěžovala, naopak, trpělivě je snášela, měla až neskutečnou sílu se postavit proti nejednou trnitému osudu.

Epitaf na jejím parte je více jak výstižný: „Dobrý boj jsem bojovala, svůj běh jsem dokončila, víru zachovala!“

 

Smuteční oznámení