Vedoucí Domovinky: lidé s Alzheimerovou chorobou chtějí jen pocit bezpečí

Vedoucí Domovinky: lidé s Alzheimerovou chorobou chtějí jen pocit bezpečí

V útulné, dřevem obložené místnosti sedí skupinka seniorů. Chvíli společně zpívají, vzápětí se pustí do poklidného hovoru. 

V útulné, dřevem obložené místnosti sedí skupinka seniorů. Chvíli společně zpívají, vzápětí se pustí do poklidného hovoru.  Zdravím je, a oni mi odpovídají s úsměvem, přátelsky na mě pokyvují. Při zběžném pohledu by nikdo neřekl, že jde o vážně nemocné klienty uherskobrodského Denního stacionáře Domovinka, kteří se potýkají s Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Už 12 let se o ně stará, společně se svými kolegyněmi, vedoucí tohoto zařízení, paní Marie Vintrová. Z jejího chování je okamžitě vidět, že má své svěřence velmi ráda a oni ji to oplácí, jak jinak - bezmeznou důvěrou a srdečností… Paní Vintrová si ochotně povídala o své mimořádně náročné práci…

Paní vedoucí, prosím, přibližte okolnosti vzniku a náplň činnosti vašeho zařízení…

Denní stacionář Domovinka vznikl v roce 1999 na základě požadavků veřejnosti. Ve městě chybělo zřízení, do kterého by rodiny mohly přes den umístit své nemocné rodinné příslušníky v době, kdy potřebují vykonávat své pracovní povinnosti. Z toho důvodu vzniklo zařízení, kde se staráme o nemocné členy rodin, zejména o osoby nemocné Alzheimerovou chorobou a jinými typy demencí. Naši klienti k nám mohou přijít už v sedm hodin ráno a provoz Domovinky trvá až do odpoledních hodin. V současné době se staráme o sedm klientů, pro které zajišťujeme každodenní program, tak, aby smysluplně trávili svůj čas a neztratili kontakt s okolním světem. V případě požadavku rodiny zajišťujeme dovoz i odvoz klienta.

Jak vypadá běžný den takového klienta u Vás?

Ráno se všichni přivítáme, někteří posnídají a kolem deváté hodiny začíná společný program. Připomeneme si, co je právě za den, kdo má svátek, případně jakým způsobem své svátky a svátky příbuzných naši klienti v rodinách slavili. Poté následují takzvané „ranní díky“, což obnáší zpívání modliteb a lidových písní. Vyměníme si své aktuální zážitky a dojmy a postupujeme podle programu, který připravujeme s týdenním předstihem podle Individuálních plánů jednotlivých klientů. Jezdíme na výlety, chodíme na vycházky nebo spolu posedíme, pokud to počasí dovolí, na dvoře pod pergolou a vyprávíme si nebo čteme veselé příběhy. S klienty procvičujeme paměť pomocí kognitivních pomůcek (jednoduché puzzle, pexesa, kvízy). Abychom nezapomněli na kuchařské dovednosti našich klientek, pečeme jednoduché moučníky nebo si společně vyrobíme pomazánku, jindy tvoříme dekorace k různým příležitostem. Ke zlepšení nálady vždy přispějí taneční kroky a jednoduché cviky, které pomáhají udržet hybnost těla.

Lidé s tímto typem nemocí příliš nestojí o hektický program a náročnější pracovní činnost. Chtějí si popovídat, ochutnat případně nějakou dobrotu a hlavně cítit přítomnost člověka, který má o ně zájem. Materiální hodnoty jsou pro ně bezvýznamné. Proto se jim snažíme vytvořit pocit pohody, vstřícnosti, vlídnosti, bezpečí a domácí atmosféry. Proto naše centrum nese název Domovinka.

 

Nakolik náročná je práce s takto nemocnými lidmi?

Je třeba si uvědomit, že tito lidé více či méně zapomínají. Stává se, že přijedeme z výletu a chceme si popovídat o jejich bezprostředních dojmech, oni však třeba pět minut po příjezdu na Domovinku téměř na všechno zapomněli. Pamatují si, že jim v nedávných chvílích bylo dobře, ale na podrobnosti si nevzpomínají.  

Při této práci je tedy nezbytná trpělivost – někteří klienti se například ptají na jednu věc stále a pořád dokola…  Ke každému z nich je potřeba přistupovat individuálně, znát jejich koníčky, zájmy a potřeby.

Nezbytným předpokladem pro vykonávání této profese je mít rád lidi, především ty v seniorském věku. Já jsem se nějaký čas starala o svou babičku, mám bohatou praxi ve zdravotnictví a troufám si říct, že mám dobrý vztah ke starším lidem a tuto práci mám velmi ráda.

 

Určitě máte i zpětnou vazbu od příbuzných Vašich klientů…

To je pravda. Příbuzní klientů jsou zpravidla velmi vděční, uvědomují si, že bez naší pomoci by stěží mohli bez problémů vykonávat svá náročná zaměstnání. Řada z nich za námi často dochází, najdou si čas na krátké posezení s námi a děkují za naši pomoc. Jsme za tyto dobré vztahy velmi vděční a těší nás oboustranná důvěra.

Co je na této práci nejtěžší a co Vás naopak při ní těší?

Nejtěžší je asi sledovat a uvědomovat si, jak nemoc u pacienta postupně zhoršuje jeho stav. Tyto nemoci zatím nelze léčit, je možné jejich průběh jen mírně zpomalit.

A co mě při práci dokáže potěšit? Má činnost mě naplňuje pocitem, že mohu pomáhat lidem, kteří tuto pomoc potřebují. Snažím se klientům vytvořit pocit domova a bezpečí. Pokud vidím, že z pobytu s námi mají radost, je to radost a ocenění i pro mě. I když jsem někdy unavená, odcházím z práce s pocitem, že moje práce má smysl.

 

Za rozhovor poděkoval Oleg Kapinus

 

Co je Alzheimerova nemoc?

Alzheimerova nemoc (AN) narušuje část mozku a způsobuje pokles takzvaných kognitivních funkcí – myšlení, paměti, úsudku. Bývá nejčastější příčinou demence, která vede postupně k závislosti nemocného na každodenní pomoci jiného člověka.

AN poprvé popsal německý lékař Alois Alzheimer v roce 1907. V té době se považovala za nemoc vzácnou. Nyní se nějaká forma demence vyskytuje u více než sedmi miliónů obyvatel Evropy.

AN začíná pozvolna. Nejdříve se u nemocného zhoršuje krátkodobá paměť a není schopen se postarat o některé věci v domácnosti. Rychlost, kterou AN postupuje, se u každého postiženého liší. Nemocný má však čím dál větší problémy s vyjadřováním, rozhodováním, nedokončuje myšlenky, je zmatenější. Mění se celá jeho osobnost. V posledních stádiích nemoci už vůbec není schopen se sám o sebe postarat. (zdroj: www.alzheimer.cz)