Važme si azylových domů

Važme si azylových domů

Rozhodla jsem se napsat tenhle článek proto, aby lidé, žijící za branami azylového domu, konečně pochopili, že v azylovém domě nebydlí jen matky s dětmi, které jen leží doma na posteli a stěžují si na to, jak se mají špatně.

Rozhodla jsem se napsat tenhle článek proto, aby lidé, žijící za branami azylového domu, konečně pochopili, že v azylovém domě nebydlí jen matky s dětmi, které jen leží doma na posteli a stěžují si na to, jak se mají špatně. Že zde nežijí jen matky, které neví, co je to tvrdě pracovat a ždímají stát z financí. Také to, že není pravdou, že zde žijí jen nevychované děti bez budoucnosti, protože je rodiče tím, že bydlí v azylovém domě, dostatečně nemotivují k práci a slušnému vychování.

Osobně se mne velice dotýká fakt názoru většiny lidí, kteří si nikdy neprošli touhle cestou, že děti z azylového domu kradou, jsou vulgární a nemají vychování. Nebudu popírat, že jsou i takové případy, ale není to samozřejmost! Každý z nás se v životě může dostat do situace, kdy bude úplně na dně, a proto jsem se rozhodla napsat Vám, široké veřejnosti, svůj příběh a pohled na věc, jako žena a matka, která se synem bydlí v jednom z azylových domů. Jako matka, která se nechce stydět, kvůli předsudkům lidí, říkat nahlas, že žije v azylovém domě a také proto, aby můj syn měl díky okolí pocit, že je na tom něco špatného, protože není.

Jmenuji se Blanka a mám dvanáctiletého syna. Celý život jsem tvrdě pracovala, aby můj syn měl bezstarostný život. Měla jsem i několik zaměstnání souběžně, jen aby můj syn nepocítil, hlavně v hmotných věcech, že má jen matku. Dnešní doba je bohužel v určitých věcech tak zkažená, že pokud dítě nemá značkové věci, jako by nežil. Ale život přece není jen o tom. Netvrdím, že peníze nejsou důležité pro život, ale priority by se podle mě, měly ukrývat úplně někde jinde…

Ale abych se vrátila ke svému příběhu… Vždy jsem se snažila o to, synovi zařídit bezstarostné dětství, i když v duchu toho, že v životě není nic zadarmo, a ani rohlík na stole není samozřejmostí. Tím, že jsem hodně pracovala, naučil se můj syn samostatnosti. Dokáže si sám uvařit něco malého, sám se vzbudí a vypraví do školy, když je potřeba. Ví, že i pořádek je důležitý, a proto nechápu, proč by si na něj měli lidé ukazovat jen proto, že bydlí v azylovém domě.

Nyní si jistě kladete otázku, z jakého důvodu tedy musíme žít v azylovém domě. A já Vám to velice ráda vysvětlím. Před zhruba 2,5 lety mi našli nádor na mozku a prognózy nebyly vůbec dobré. Ze dne na den jsem musela přestat pracovat a snažit se přežít. Bohužel nebyla pro mne vhodná léčba, která by mi pomohla zde v ČR, a tak jsem hledala i jiné alternativy, protože jsem přece měla dítě, které mělo jen mě a já nechtěla opustit jeho, ani tenhle svět tak brzy. Za pomoci kamarádky, která mi byla ochotná hlídat syna vždy, když jsem musela na nějakou dobu do nemocnice, jsem to zvládala já i můj syn. Samozřejmě, v dnešní době je vše o penězích, a tak jsem přišla o vše, co jsem budovala. Byla jsem sama se synem bez jakékoli pomoci a můj finanční základ, který jsem našetřila, se velice rychle vypařil. A já se musela začít zadlužovat. Když jsem chtěla žít a i synovi dopřát teplý oběd, nešlo to jinak. Díky tomu jsem přišla úplně o vše a byla jsem, jsem i nyní a vždy budu vděčná za to, že existuje něco takového, jako je azylový dům. Jen mě mrzí, že lidé si pořád myslí, že zde žijí jen matky, které si dělají děti kvůli dávkám a chodí z azylu na azyl, protože je to takhle jednodušší. Ne vždy to ale takhle je. Žijí zde i matky, které pracují, snaží se našetřit si na bydlení a chtějí zase fungovat normálně, i když zde také žijeme normálně.

Můj syn se v době mé nemoci dostal na osmileté gymnázium, na což jsem hrdá. Studuje, má kroužky a nevymýšlí žádné lumpárny a nepřemýšlí, kde by co ukradl. Proto nechápu, proč by se měl stydět za mě nebo za to, že bydlí v azylovém domě. Proč by si na něj lidé měli ukazovat kvůli nesmyslným předsudkům. Každý může přijít a přesvědčit se o tom, že život v azylovém domě je i o povinnostech, pravidlech a ne o tom, že zde nemusíme nic. Musíme dodržovat řád a pravidla. Zde se o sebe a naše děti staráme sami, jen s tím rozdílem, že když si nevíme rady, tak je zde vždy někdo, kdo nám pomůže. Někdo, kdo na nás neukazuje prstem a neodsuzuje nás. To, co dělají některé matky či jejich děti za branami azylového domu, to už bohužel nemůže nikdo ovlivnit. I když stokrát budete někomu říkat, jak se má chovat, nejen k sobě, ale i k ostatním slušným matkám či personálu a nebude to chtít pochopit či akceptovat, nikdo z nás s tím nic nenadělá. Ale to se děje všude, ne jen v azylových domech. A proto, Vás všechny, co čtete tenhle článek prosím: neodsuzujte nás jen proto, kde bydlíme. Každý z nás je někdy dole a někdy nahoře, a v životě se dějí různé věci a ne vždy jsou krásné a pozitivní. A proto bychom všichni měli být vděční za to, že existují i azylové domy, které nám ukáží, že nemusíme být na vše sami.  Že i když selžeme, zasloužíme si druhou šanci.

Budu šťastná, když alespoň několik z Vás, přestane soudit něco, co vlastně vůbec nezná jen proto, že ne vždy vše funguje na sto procent.