Naše pouť na Velehrad

Kolik to bouří nad vlastí se sneslo..… Kolik staletí uplynulo, co k nám na Moravu a na Velehrad přišli z daleké Soluně bratři sv. Cyril a Metoděj.

Kolik to bouří nad vlastí se sneslo..… Kolik staletí uplynulo, co k nám na Moravu a na Velehrad přišli z daleké Soluně bratři sv. Cyril a Metoděj. Přivezli vzácné dary – poklad křesťanské víry a Slovanské písmo. Obojí má svůj význam pro naše vzdělání a kulturu. Jsme moc  vděční. Stále žijí v našich srdcích a vzpomínkách. Naše vzpomínání a děkování bývá na poutích během celého roku na Velehradě. Ta hlavní, celonárodní, je 5. července.

Letos, na středu 5.října, byla na Velehradě hlášená pouť nemocných. Když se zpráva dostala na Charitní dům do Nivnice, vzbudila značnou pozornost. Hned se ozvalo: „Tam přece někdo z nás pojede.“ „No dobře, ale kdo?“ „No přece ten, kdo si troufá a je schopen to se svým zdravím zvládnout.“ Řeklo se. Já se svým zlomeným a operovaným krčkem si netroufala. Ale srdce mě na Velehrad přitahovalo.

Paní Kubáňová, naše sociální pracovnice, moji touhu poznala a rozhodla: „I kdybych Vás měla posadit do auta s vozíkem, udělám to. Postarám se o Vás.“ I stalo se. V Horním Němčí jsme ještě přibrali 2 klienty. Bylo nás celkem pět poutníků. Když jsme se blížili a uviděli věže Velehradu, byla jsem dojata až k slzám. Vždyť už jsem tam hodně let nebyla.                      

Paní Kubáňová, věrná svému slibu, chopila se obětavě vozíku, na který mě předtím usadila. V katedrále bylo dost poutníků jako já. Na vozíčku, s berlemi, či holemi, jak je jejich blízcí doprovodili. Lidé různě postižení, děti i mladí.

V 11 hodin začala mše svatá za nemocné. Sloužil ji pan arcibiskup Jan Graubner. V kázání nás chtěl určitě potěšit a povzbudit. To se mu určitě podařilo. Hlavní myšlenka byla: „Žádný člověk na světě není zbytečný.“ Ani starý, ani nemocný. Může být příkladem trpělivosti, může učit jiné vděčnosti, když je sám vděčný svým blízkým a lidem, kteří mu pomáhají. Teď má dost času, který dřív neměl a může se, a má, za potřebné a nešťastné lidi modlit. Také za mír a za země sužované válkou. Na tyto úmysly může obětovat své bolesti a trampoty.

Na toto kázání nezapomenu a budu se snažit aspoň trochu podle něho žít.

S Velehradskou katedrálou jsme se rozloučili. Jak jinak, než písní a prosbou: „Dědictví Otců zachovej nám, Pane.“

                                                                                                          Klientka CHD Nivnice