Den dětí v azylovém domě očima pana Slavíčka

Uplynul jenom týden od velmi vydařené akce Pohádkový les v brodských Tyršových sadech. Byla ukázkou toho, jak je možné poutavým a originálním způsobem oslovit dětský svět. Její účastníci i její organizátoři se shodli v tom, že daná akce byla tou nejlepší v posledních letech. Chvála veřejností byla tedy více jak oprávněná

Tak trochu ve stínu výše uvedeného se o týden později, tedy tuto sobotu, konala v zahradě azylového domu akce podobná. Pořádaná tentokrát pro děti, které se svými matkami až tak velké radosti dosud ve svém životě neprožívaly.

Děti žen však v žádném případě za rodinné obtížné situace nemohly a nemohou a měly by tedy mít možnost hrát si a veselit stejně jako jiné. A tak se tuto sobotu v areálu azylového domu jeho pracovníci pokusili alespoň v malém napodobit Pohádkový les obdobně laděnou Pohádkovou zahradou. Na nevelké ploše odpočinkového centra připravili desítkám malých předškoláků řadu příležitostí k vědomostním i pohybovým aktivitám.

 Stanoviště byla ve srovnání s Tyršovými sady svým materiálním vybavením skromnější, a přesto taková, že co chvíli dokázala zaujmout a posléze až dojemně rozzářit dětské oči. A tak se prohazovaly míče záchytnými objekty, na jiném místě poznávala podle obrázků na vystřihovánkách zvířátka, nechyběla tunelová prolézačka, skákání v pytli či kličkování na koloběžkách mezi kuželíky.

Asi největší upoutávkou pro drobotinu však byl zvířecí koutek. U něho se postávalo nejdéle. Byl napjatě sledován každý pohyb kozičky s kůzlátky, hlodavců, želv či rybiček v akváriu. Vše uvedené sklízelo zaslouženou pozornost a to nejenom dětí.

 Atmosféra veškerého popisovaného dění však byla přece jenom trochu odlišná oproti té v Tyršových sadech. Jevila se maličko živelnější, snad i hlučnější. Chování dětí u různých stanovišť bylo spontánní, méně předvídatelné, někdy nečekané i pro samotné jejich matky. Vždy však úsměvné.

Dohledu a návodů k jednotlivým činnostem se organizátoři akce zhostili se ctí. Jednomu z hostů připadlo vtipné jít i „příkladem“, aby se dětské tváře rozesmály co nejvíce.

 Veškerá činnost se odehrávala v menších skupinkách pod pečlivým dohledem organizátorů akce. Jen zcela výjimečně si samo dítě našlo prostor pro svoji seberealizaci. Odměnou dětským řešitelům byly drobné pozornosti a sladkosti. Ale to možná nebylo to nejdůležitější. Říká se ve sportu, že kolektiv je tak silný, tak odolný, nakolik se dokáže postavit za svého nejslabšího člena. Ale ono by to mělo platit nejenom ve sportu. Z hlediska vyššího principu mravního si buďme vědomi, že taková společnost, která se příkladně stará o handicapované, ať už tělesně, mentálně nebo osudem, je svou civilizační úrovní, svými morálními hodnotami společností nejvyšší.

A to se v malém rozsahu v azylovém domu tuto sobotu událo!

 

Jaromír Slavíček